Samota

Sedím v lavici, poslední řada
Okolo sebe lidí mám – já však připadám si sama.
Nepláču jsem jen smutná,
Protože tvá přítomnost je pro mě nutná.
Vždyť já sedím tu,však duchem nepřítomná,
Zvenčí silná- zevnitř zranitelná.
Chtěla bych být tou bezstarostnou dívenkou,
S rozpuštěnýmy vlásky a bílou halenkou.
Tys odešel mě nezbylo nic,
Chybíš mi den ode dne čím dál víc.
Já procházím místy,kde jsme procházeli spolu.
Už skáču z mostu,
Už na plících mám vodu…

FavoritePřidat do oblíbených

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář